Historie závodu
Jsme velice hrdí na to, že vás můžeme přivítat na Velké ceně Framaru, druhého nejstaršího dráhového cyklistického závodu na světě. Jako první se konala Velká cena Paříže, která se jela poprvé 1894, pak Framar a teprve po něm další v čele s Velkou cenou Kodaně (1941). O tom, o jak výjimečný a kvalitní cyklistický svátek se jedná, svědčí i fakt, že jen 10 mistrů světa (Tkáč, Vymazal, Kučírek, Hübner, Schmidtke, Schulze, Morelon, Cahard, Gonzato, Quintero) z 20 startujících šampionů a 6 olympijských vítězů se tady zapsalo mezi vítěze… Věříme, že to dokáží i další. Jistě i v českéím dresu.
„Přicházejí stále nové a nové generace, starší závodníci odcházejí, nastupuje mládí, tak to bývá v každém sportu. Výkony stoupají, přicházejí úspěchy, objevují se technické novinky, mění se pravidla. Jedno však zůstává neměnné pro všechny časy. Chce-li někdo něčím být, musí mít zájem a touhu být poctivým a houževnatým ve svém sportu! Jaká to věčná a jednoduchá pravda. Ti, kdo se jí podřídili, dotáhli vlastní sportovní slávu a úspěchy vysoko,“ řekl František Martínek, zakladatel Velké ceny, na třebešínském velodromu v roce 1976, při nejnabitější soutěži, která je dodnes nazývána malým mistrovstvím světem.
Od běhu a barev ke kolu a velodromu
Začít je třeba u otce zakladatele. František Martínek se narodil v roce 1903. Pěstoval čtyři roky atletiku a vedlo se mu v ní, získal dokonce mistrovský titul v běhu na 400 metrů. I proto má trofej cyklistické Velké ceny podobu atleta… Nicméně v roce 1925 přestoupil k cyklistům. A na kole se stal mistrem Československa hned pětkrát (1926 a 1927 v silničním závodu do vrchu, 1927 a 1928 v dráhovém sprintu, 1929 na 50 km na dráze). Dvakrát se prezentoval při handicapovém závodě na mistrovství světa, v roce 1933 se dostal do čtvrtfinále.
Ať již oblékal barvy AC Sparty nebo SK Slavie, vždy patřil mezi nejlepší, téměř čtyřicetkrát vystoupil na stupně vítězů, šestnáctkrát dokonce na ten nejvyšší. Po ukončení závodnické kariéry uplatnil své umění na jiném poli, po svém otci se stal majitelem pražské části dobře prosperující továrny na výrobu barev. Víte, že u něho nakupoval třeba i Josef Lada?
S cyklistikou zůstal spjatý, založil klub, a v roce 1938 závod sprinterů Framar. Na počátku druhé světové války měl také velký podíl při stavbě prvního velodromu na Třebešíně na místě bývalého fotbalového hřiště Viktorie Žižkov. Po osmačtyřicátém roce mu komunisté továrnu ukradli a on strávil rok v komunistickém lágru Barbora. Pak se věnoval lakýrnickému řemeslu v barrandovských ateliérech a uplatnil se jako trenér i masér předních československých cyklistů. Hodně času strávil na proslulé trampské osadě Ztracenka. Zemřel v roce 1980.
O deset let později už ve svobodné zemi navázal na tradici obnovené firmy syn Jan Martínek s dcerou Monikou, nyní ji vedou už jeho pravnuci Edita a Kryštof Bílkovi. Pouze se čtyřmi vynechanými roky (1987, 1992, 1994 a 1995) pokračuje i cyklistická Velká cena Framaru, už zase pevná součást mezinárodního dráhového kalendáře UCI.
Nejdřív na Žižkově, pak u Vltavy, a nakonec na dráze
Ale pojďme se vrátit na kole do roku 1938. „Všichni v klubu jsme měli velkou radost, že náš první cyklistický závod v pražských ulicích na Žižkově dopadl dobře. Byl tehdy veden na malém okruhu přes koleje tramvají, které za provozu dělaly největší starosti pořadatelům. Přítomnost inženýra Kaisra, šéfa provozu, vyřešila i tento ožehavý problém. Sám několikrát zvednutím ruky zarazil tramvajový provoz, a jednotlivé rozjížďky mohly projet. Přišlo dle tehdejšího měřítka na sprint dosti závodníků i obecenstva,“ zavzpomínal František Martínek.
Tenkrát 17. dubna vyhrál Emanuel Kříž z LKBB Praha, spíše tempař než sprinter, který ujel v hodinovce 37 750 metrů. Ještě 10. července zvítězil Vilém Jakl Maraňon. „Zůstalo jen u dvou z plánovaných osmi závodů, neboť přicházela vážná doba, nedalo se veřejně vystupovat na ulicích, blížila se válka,“ dodal.
Závody však přinesly svěží vítr nejen na cyklistickou scénu. „Byla to novinka, dosud neověřená, úplně jiný způsob závodění na krátké vzdálenosti, na okruhu. V Praze byla zbourána cyklistická dráha na Letné a sprinteři byli bez práce, někteří i bez zaměstnání. Proto jsme se rozhodli dát jim příležitost v pravidelných sériích krátkých závodů. Náš zájem byl, aby tato disciplína, která je královnou dráhového sportu, se u nás udržela na výši. Dát možnost všem, a hlavně těm, kteří nám vyrůstali jako noví sprinteři,“ napsal Martínek.
„Ne všichni pochopili náš záměr, nové pojetí závodů neodpovídalo starému uspořádání, jaké bylo známé ze závodních drah. My jsme ale přinášeli závody, kde měli diváci přehled. Obecenstvo sledovalo start i cíl, celé dění závodů, to je to nejhlavnější. Obraz, který umožňuje divákům cyklistická závodní dráha dokonale. Bez dráhy v Praze, snažili jsme udržet zájem jezdců a vytvořit kádr pro dráhu budoucí,“ přidal.
Sto kilometrů od Prahy dráha sice byla, v Pardubicích, ale tam se závodilo velice málo. Doprava většiny závodníků tam i zpět se řešila „po svých“, tedy na kole, což byl už samo o sobě výkonem… Přirozeně, že tomu odpovídala i výkonnost sprinterů, tehdy se v novinách nazývali Letouny. Neexistovala specializace, a Martínek sám jako bývalý sprinter věděl o následcích „nezaměstnaných“ sezón, o zakrnění sportu bez pravidelného provozu. A tak přes všechny nedostatky přinášel alespoň tuto náhražku.
„Pro naše závody jsme hledali vhodnější trať, a nakonec jsme došli k názoru, že dvousměrná ulice Na Pankráci, celkem nerušená dopravou je nejpříhodnějším závodištěm. Asfaltovaná, s dostatečnou šířkou, volnou zatáčkou pro větší převody a celou skupinu jezdců. Záležitosti vesměs technické a vyhovující jezdcům, aby mohli používat závodní kola,“ vyprávěl Martínek o zhruba osmisetmetrové pankrácké dvouproudovce.
Po přebolení prvního válečného dopadu zabrání Sudet, pokračoval i život sportovní. V roce 1939 se odjelo šest závodů, kde představilo vždy okolo šedesáti závodníků, přihlíželo až tři tisíce diváků. Celoroční soutěž vyhrál Josef Konárek z AC Sparta, který ovládl dva podniky, třem dominoval Vočka z Framaru, jednomu ještě Jakl, taktéž AC Sparta.
O rok později se už konalo plánovaných osm závodů s celkovým počtem 500 startujících a 25 000 diváků. Celkové prvenství obhájil Josef Konárek se třemi vítězstvími, stejný počet jich získal Mareš ze Židenic, po jednom závodníci NSK Praha, Sebastian a Krýsl. Ten také zajel nejrychlejší čas na posledních 200 metrů: 12,2 sekundy.
Cyklistické závodění přinášelo i kuriozní okamžiky. „Stalo se jednou, že funkcionář klubu, který se cítil v rozjížďce poškozen a jeho muž se nedostal do finále, vystoupil s vážnou tváří se svým svěřencem na startovní pásku, zdvihl ruku k nesouhlasu a hlasitě všem rozhodčím, ale hlavně k divákům prohlásil: Jede pod protestem. Nikdo z nás nevěděl, co toto gesto znamená. Závodní řád pro sprinty na silnici neexistoval. Všechno bylo jen provizorium, něco mezi dráhou a silnicí. Snad důvěra i regulérnost byla podepřena mojí osobou, nevím. Nechali jsme kluka startovat z druhé řady a výsledek se dostavil. Vlk se nažral a koza zůstala celá,“ vyprávěl s úsměvem otec zakladatel.
Během doby se vyvinula taktika – kdo načal spurt, byl tím v nevýhodě, rozrážel vzduch a ostatní se za ním vezli, ale vybral si za to nejhladší část uličního povrchu. Vlna ve spurtu se trestala jako bránění v jízdě a viník byl odsunut na poslední místo v rozjížďce. Něco jako při šestidenních na malých drahách, platil postřeh soudce a jeho úsudek byl směrodatný.
V roce 1941 se jelo dvakrát na silnici na Švehlově nábřeží u Vltavy a jednou už na nové závodní betonové dráze NSK v Malešicích. Celoroční soutěž vyhrál znovu a naposledy Josef Konárek. Takhle se na něj vzpomínalo: „Když už jela uzavřená skupina a on byl zapikolovaný uprostřed bez šance něčeho podniknout, ozval se jeho kategorický příkaz: Udělejte místo pro Konárka! Mladíci se rozestoupili, takový měl respekt, a Pepa vyhrál…“
Na třebešínské dráze v Malešicích se už objevovala spíše nová generace. Dvakrát vyhrál Vladimír Vojtěchovský ze Slavie, kterého později Němci zatkli a popravili… Pak Vladimír Čapek a v posledním válečném roce legendární Jaroslav Cihlář, skvělý vytrvalec a později významný trenér a odborník. V roce 1946 se konaly opět tři závody, kraloval Cihlář (VSK Praha), který se v dalších letech zasloužil i o pořadatelské starosti.
„Závodníkům z jiných částí republiky jsme obstarali a zaplatili noclehy a doporučili jídelny. Stravování si každý hradil ze svého, doma by přece také jedl. Brňáci si vyúčtovali jízdné dráhou, Louňáci a ostatní přijeli na kolech. Známé amatérské podmínky umožňovaly snadnější pořádání soutěží. Závodníci by nakonec stejně přijeli, měli zde možnost změřit své síly a porovnat styl s těmi nejlepšími. Vedla je přirozená touha, která patří všem mladým lidem vyniknout.
Po závodech se sešli všichni členové klubu v hostinci na cílové rovině a oddechli si po úklidu improvizovaného stadiónu. Pokladník objednal každému dva buřty, rohlík a pivo. Odměna tak prostá, jaký byl celý sportovní život. Byli jsme odkázáni pouze na vlastní prostředky. Krátké zamyšlení nad výsledky, poznatky ke zlepšení organizace příštího závodu, a domů. Protože byl den za námi,“ zavzpomínal znovu Martínek.
Od Cihláře přes Kučírka, Tkáče s Morelonem…
V roce 1947 vyhrál jednu jízdu, o rok později a pak ještě jednou už celý závod rychlý a výbušný typ cyklisty Zdeněk Štěpánek z VSK Praha. V dalším ročníku se však museli on i Cihlář sklonit před Václavem Machkem, „přírodňákem“ z Pardubic. Cihlář, jeden z průkopníků systematického tréninku, se pak dočkal ještě v roce 1951. „Je to jedna z perel na historickém náhrdelníků české cyklistiky,“ prohlásil.
Pak přišla éra úžasných pěti výher Ladislava Foučka z ATK Praha, výbušného a dynamického sprintera, který uměl i kilometr s pevným startem. Na olympiádě v Melbourne 1956 získal dvě stříbrné medaile, právě v kilometru a pak také v tandemu. Bohužel v těch časech neměl šanci se na mezinárodní scéně ukázat víc. Po něm se do listiny vítězů zapsali Zdeněk Černý, tehdy ještě student medicíny, a Juraj Miklušica z Dukly Pardubice.
Až v roce 1959 se objevili zahraniční účastníci nejen ze spřátelené Německé demokratické republiky, ale i „západní“ Francie, byť z dělnické sportovní organizace FSGT. Nikdo z nich ale nestačil na už vystudovaného lékaře Zdeňka Černého z Brna, Heršpic. Elitní mezinárodní lesk získal závod v roce 1960 i s vítězem Janem Lambrechtsem z Belgie, který z tohoto faktu měl „dvojnásobnou radost“. Za ním skončil Angličan Handley a třetí nadějný Vladimír Novák. Také další rok se trofej stěhovala za hranice, do Polska zásluhou Zbygniewa Zajace, finalisty mistrovství světa.
Až po něm zazářil znovu Pražák, čerstvý československý rekordman na kilometr (1,065) Antonín Staněk. O rok později, v roce 1963, přišel první triumf Ivana Kučírka, „uragánu, mrhajícího přebytkem svého mládí“, jak ho nazval sám Martínek. Další rok kraloval Bruno Gonzato z Itálie, pozdější mistr světa v tandemu. „Tady jsem poznal, že velký závod v pěkném prostředí dovedou uspořádat nejen v Itálii,“ usmíval se. Příští vavřín patřil Jiřímu Pravečkovi, povahou snad nejmírnějšímu ze všech sprinterů. „Úroveň stoupá, jezdí sem skutečná mezinárodní třída,“ píší noviny. Vítězství si o to víc cenil Jan Kolařík z Dukly Pardubice.
V roce 1967 se při rekonstrukci dráhy v pražských Malešicích jelo v Lounech, zvítězil Stanislav Volf. Události roku 1968 a sovětská okupace poprvé přerušily historii Velké ceny Framaru. Dva ročníky se pak konaly v Brně, kde vždy kraloval domácí Ivan Kučírek. Až v roce 1971 se Framar vrátil domů na Třebešín, ale se stejným vítězem, Kučírkem, ten rok majitelem bronzové medaile z mistrovství světa. Pak vítězil další reprezentant Miroslav Vymazal, který se stal na tandemu s Vladimírem Vačkářem o rok později v San Sebastianu mistrem světa. Mladíci z Dukly Pardubice v pořadí Vladimír Popelka, Petr Kocek vládli ročníku 1973.
Ten se stal předzvěstí toho nejslavnějšího, kam přijelo 21 hvězd z celého světa v čele s francouzským později celkem trojnásobným olympijským vítězem a osminásobným světovým šampionem Danielem Morelonem. Však se psalo se o malém mistrovství světa! Známý německý trenér Gustav Kilian si ještě přidal: „Tak dramatické jízdy nejsou mnohdy k vidění ani tam…“ Druhý dojel Australan Nicholson, druhý finalista olympijského sprintu v Mnichově 1972, třetí Tkáč, čtvrtý Kučírek, pátý Vymazal. Ze čtyř jízd vyhrál dvě Morelon, po jedné Tkáč s Nicholsonem. Morelon tehdy s uznáním prohlásil: „Nebude trvat dlouho a Tkáč oblékne duhový trikot.“ Nemýlil se.
Další roky před dostavovanou tribunou patřily znovu Vymazalovi a Kučírkovi. Rok po zisku olympijského zlata v Montrealu 1976 i tady kraloval konečně Anton Tkáč. „Mistrem světa jsem se stal dvakrát, ale Framar vyhrál jen jednou, tak skvělá konkurence tady bývala,“ posteskl si později.
Po něm se díky šestému triumfu na Framaru stal jeho rekordmanem Kučírek, už také mistr světa z roku 1980. „Je to můj oblíbený závod, kde jsem vždycky našel výborné soupeře a v hledišti živé a zasvěcené publikum,“ ocenil pořadatele.
Listina vítězů se plnila dalšími zvučnými jmény: Yave Cahard z Francie, Freddy Schmidtke z Německé spolkové republiky, pak Václav Novák, po něm Detlef Uibel (NDR), Vratislav Šustr, Michael Hübner a Michael Schulze (oba NDR). „Vždycky jsem si myslel, že velký sprint se koná jen v Paříži. Ale do toho světa patří i Praha díky Framaru,“ vykládal držitel duhového trikotu i olympijského stříbra Cahard.
„Táta zůstával duší závodu, i když oficiálně ho vedli lidé z tělovýchovných jednot a oddílů, které on sám dříve trénoval. Zahraniční závodníci jezdili díky osobním kontaktům. Závod dotoval ČSTV, vždyť to pro komunistický stát byla dobrá reklama směrem do světa jako u dalších sportů,“ vzpomíná Jiří Martínek, syn zakladatele, který převzal péči o závod v osmdesátých letech. Sám se účastnil Velké ceny v „padesátkách“, ale jak sám říká „byl jsem spíše vytrvalec“. Ostatně na kole jezdí dodnes, a to mu bude šestaosmdesát.
… po pádu železné opony vyhráli i mistři keirinu, objevilo se Velo d´Or
Až s letopočtem 1987 přišla druhá pauza. O rok později zvítězil znovu Schulze, při další rekonstrukci vyhrál Šustr tentokrát v Plzni. V roce 1990 zvedl ruce nad hlavu Markus Nagel, po pádu berlínské zdi i železné opony už zase jen „normální“ Němec… Příští rok patřila prémie Peteru Malíčkovi, poté i Luboši Hargašovi. Osud Framaru však visel na vlásku, třikrát se nejelo (1992, 94 a 95). „Poté, co zemřel hlavní organizátor Karel Fuks a my jsme se řešili záležitosti s návratem firmy, neměl jsem víc kapacity,“ vysvětluje Jiří Martínek.
Čtyřikrát pak zamířil závod díky organizační práci Bohuslava Šáry do nafukovací haly v Motole, kde se poměřily síly formou omnia, v němž byl nejlepší Pavel Buráň a třikrát po sobě Ivan Vrba. Tehdy pomohlo další existenci vytvoření sprinterského týdne se závody v Praze, Brně, Bratislavě i Vídni. Velká cena se vrátila na Třebešín pod hlavičku klubu TJ Kovo, který o něj pečuje doteď. Závody tehdy zajišťoval jeho předseda Zdeněk Lněnička, o mezinárodní kontakty se staral Vladimír Holeček, místopředseda UCI.
V roce 2000 se Framar znovu objevil v kalendáři UCI, zvítězil opět Buráň před lotyšskou dvojicí Kiksis-Berzins. Následovaly tři slovenské roky, díky Jaroslavu Jeřábkovi (2x) a Peteru Bazalíkovi. Jejich nadvládu ukončil až nezdolný Buráň. Další pozdější mistr světa Alois Kaňkovský (v omniu 2007) tady vyhrál v roce 2005. Pokračovala další zahraniční vláda zásluhou juniorského mistra světa Marka Frenche (Austrálie) a dvakrát Matthiase Johna (Německo).
Po nich ji přebrali Češi – Šimon Adámek, David Rais, Jakub Vývoda, Jiří Janošek (2x), Jiří Fanta a Tomáš Čapek. Šest let obsadili hlavní závod mládežníci v rámci provozu střediska vrcholového sportu na Kovu zásluhou Jaroslavy Mixové.
Po návratu „velkých kluků“ tady dvakrát slavil i brněnský král japonského keirinu Tomáš Bábek, jednou Martin Čechman. V roce 2019 cestovala trofej až na Tchaj-wan díky Nienu Hsing Hsiehovi. Poslední dvě česká jména mezi nejlepšími jsou Jakub Šťastný a David Peterka.
Velká cena obnovovala lesk, začaly se tu sbírat body pro starty na mistrovství světa a olympiádě. Proto pokračovali na nejvyšším stupínku opět zahraniční tváře – Moritz Malcharek, německý stříbrný medailista z mistrovství Evropy ve scratchi, italská naděje Mattia Pedromo, kolumbijský mistr světa v keirinu Kevin Quintero a naposledy Maximilian Dörnbach, německý juniorský mistr světa z roku 2013, který tady loni vyhrál sprint i keirin.
Poslední ročník, který se konal díky veřejné sbírce, ozdobila svoji účastí i držitelka Velo d´Or, tedy aktuálně nejlepší cyklistka světa, celkem devítinásobná mistryně světa na silnici i na dráze, Lotte Kopecky z Belgie. „Myslím si, že hlavně pro diváky bylo skvělé vidět tady takovou hvězdu. Některé z holek se soustředily jen na ni, když se objevila, tím se trochu ovlivnil závod, ale s ní tady byly tři Belgičanky, takže skvělá konkurence pro nás všechny. Velodrom prošel úpravami, bariéra je bezvadná, a když vyjde počasí, je to nejlepší dráha u nás,“ pochvalovala si zkušená Jarmila Machačová, česká mistryně světa v bodovacím závodě z roku 2013.
„Framar není jen závod. Je to příběh českého sportu, tradice a rodinného odkazu. Díky nebývalé podpoře veřejnosti jsme mohli znovu nabídnout závody nejvyšší kategorie UCI Class 1,” prohlásil spokojeně Jiří Martínek, syn zakladatele závodu. „Pro mě osobně zůstávají v paměti možná nejsilnější zážitky z let, kdy jsme před pár lety dělali závod pro mládež a jezdila tady víc než stovka mladých cyklistů,“ doplnil.
„Pro rok 2026 máme rezervovaný ještě lepší květnový termín (8.-10. 5.) a vzhledem ke vzestupu ženské cyklistiky bychom rádi rovnocenně ocenili mezi vítězi Velké ceny i ženský sprint,“ zve Marek Mixa, šéf pořadatelů z domácího klubu Kovo Praha.
Tomáš Nohejl